Tulák

13. července 2008 v 19:34 | Evča a Míša
Tulák

Přicházel tiše. Tak tiše, jak přicházívá jedině stáří nebo večer po mlhavém dni. Snad ještě osud přichází tak nehlučně a nepostižitelně. Až na tu tichou chůzi na něm ale nebylo nic zvláštního. Možná by se dal nazvat i nevýrazným, nebýt podivně kalných očí v bledé tváři a zvláštní aury tajemství a smutku, jež přicházela s ním.
Střídmě vyřezávaná hůl rytmicky narážela na dláždění a tupé údery se těžce nesly chladným úsvitem blížící se zimy. Muž, zahalený v cestovním plášti, přešel most s pochmurně laděnými sochami a stočil své kroky mezi nuzné chatrče chudinské čtvrti. Než jej však spleť křivolakých uliček pohltila, otočil hlavu a pohledem chvíli spočinul na druhé soše v řadě, na soše démona. Cosi mu připomněla. Bylo to dávno. Svět se změnil. On se změnil. Zapomněl.
Ranní mlha, táhnoucí se od řeky, se mezi domky trhala a její cáry se vpíjely do dřeva a hlíny jejich stěn. Byl tu sám. Rybáři vyráželi na řeku ještě za tmy, trhovci i nakupující už také byli v uličkách tržiště za mostem a žebráci ještě nevylezli ze svých děr. Pokud by kdokoli byl schopen a ochoten hledět teď do kalné hlubiny jeho očí, mohl by spatřit pod tenkou slupkou zdánlivého klidu bolest. Tolik let se tomuto městu vyhýbal, tolik let utíkal před minulostí, až se mu snad mohlo zdát, že stínu svých činů zcela unikl a teď stojí tam, kde to všechno začalo. Nebo skončilo? A vrátil se sem sám. Prostě cítil, že musí. Zavřel oči a nasál všechny pachy tohoto místa. Stejné pachy, jaké dýchal tehdy. Vůni chudoby a beznaděje.
Když se opět zachvěly jeho řasy a on vzhlédl, obrátil svůj pohled k ulici tvořené rozpadajícími se kamennými domky, kdysi patřícími vcelku majetným měšťanům, již léta ale chátrajícími na předělu mezi nejchudší nábřežní čtvrtí a bohatšími částmi města na návrší. Vykročil tím směrem. Ani zde se nezměnilo nic. Anděl na erbu ve štítové stěně prvního z domů měl stále jen jedno křídlo, z domu U Dvou panen i po těch letech trčela k nebi právě pouze štítová zeď se znakem, i kulhavý pes, který pil vodu ze špinavé louže a ani nevzhlédl, když kolem něho procházel, byl stejný jako ten, který jej vyprovázel otupělým pohledem při jeho někdejším odchodu. Kráčel zamyšleně dál a bloudil zákoutími vlastní paměti. Minul dům, v němž strávil několik strastiplných let života, aniž by pohlédl do jeho oken za vyvrácenými okenicemi a snad podvědomě se zastavil až o několik ulic dál a usedl na shnilé schody domu U Zlomené svíce.
Nevěděl, proč jej to hnalo právě sem, ale byl si jist, že je tu správně. Seděl na spodním schodě a holí si zamyšleně kreslil do lepkavé vrstvy na ušlapané zemi. Nic konkrétního, jen mělké čáry bez jakéhokoli řádu. Poslední dobou se při obdobné činnosti přistihl několikrát a poměrně jej to mátlo. Když se ještě živil jako žoldák v armádách několika baronů, zvykl si na strohost, přesnost a čistou rozumovost svého jednání, což mu několikrát zachránilo život a čehož se svým návratem do míst svého dětství a mládí vzdává.
Dveře nad ním zavrzaly. Otočil se, ale vše bylo tak jako před okamžikem. Jen tiché sténání letitého dřeva jako by odpovídalo skučení vánku probouzejícího se v ruinách protějšího stavení. Odvrátil tedy zrak zpět ke své holi, která stále ještě klouzala blátivou slupkou ulice a vrátil se myšlenkami do dob dávno minulých. Jeho oči se přivřely a pevně stiskl rty. Přesto se na okamžik zdálo, že se snad i usmál. Byl to skutečně pouze kratičký nástin úsměvu, ale byl vystřídán hbitým skokem stranou. Dveře domu U Zlomené svíce se s rachotem zřítily na schodiště ve chvíli, kdy se po mohutném odrazu pružně překulil v bahně cesty a s holí připravenou k úderu vstal. V temném dveřním prostoru zavířil hluše prach. Všechno strnulo v tichém očekávání věcí příštích. Muž se mírně přikrčil, když se ale nic nedělo, trochu se uvolnil. Udělal krátký krok ke schodišti. Dům U Zlomené svíce jej vyzýval ke vstupu.
Nelíbilo se mu to. "Ne," pronesl tiše a odvrátil se. Aniž by více pohlédl k prázdným veřejím, vykročil zpátky k mostu.
Když tam docházel, začal potkávat první ženy s košíky, vracející se z tržiště, a lidi spěchající do služby. Míjel sochu démona a zadíval se do jeho kamenných očí, načež zkřivil tvář v úšklebku. Odplivl si. Možná před ní, možná sám před sebou. Před sochou děvky (nikdy jí nikdo neřekl jinak, ani před lety, ani teď) potkal pak mladíka nesoucího na podnosu na rameni vyskládané chlebové placky a pospíchajícího s nimi na místo určení. "Počkej!" zastavil jej, "dvě placky od tebe koupím," vylovil z kapsy pár měďáků a na dlani je chlapci podal.
Ten nejprve vypadal, že se nemůže zdržovat a navíc rozprodávat ze zásilky, kterou měl doručit, když si ale spočítal mince, dvě placky mu volnou rukou podal a peníze schoval. "Proběhnu se tu ještě jednou, asi by jim chyběly," usmál se, posunul si čepici víc nad ucho a pokračoval v běhu.
Muž přivoněl k ještě teplé placce a s chutí se do ní zakousl. Voněla příjemnějšími vzpomínkami, než celý zbytek města. Pohlédl na sochu nad sebou, sedl si na dlažbu, opřel se zády o podstavec a se zavřenýma očima co chvíli odtrhl kus příjemně propečeného těsta a labužnicky jej snědl.
Nezvedl se, když dojedl. Ani neotevřel oči. Zůstal tak, jak byl, vnímal chlad kamene a naslouchal řece a krokům procházejících. Slyšel bezstarostný běh dětí, spěšný krok dospělých i pozvolnou chůzi bez cíle a bez života, jakou na most přicházeli žebráci. Pomalý, zvláštně klapavý krok jednoho z nich před ním utichl. Cítil, že se na něj příchozí upřeně dívá. Byl si jist tím, že je to muž, a podle té chůze si jej představil jako drobného shrbeného starce o holi. Nejspíš si dokázal vybavit i to, nad čím ten žebrák přemýšlí a k čemu se snaží sebrat zbytky odvahy.
"Překážím?" zeptal se, aniž by se obtěžoval otevřením očí.
"Znám tě," odvětil hluboký a překvapivě zvučný mužský hlas.
Vzhlédl. Před ním stál mohutný jednonohý muž středních let. Chybějící nohu mu nahrazovala hrubá dřevěná tyč. Tvář měl čistou a hladce oholenou, ale vlasy spadající mu na ramena se upravenými nazvat nedaly. Jeho oděv se skládal z plátěné kazajky a širokých kalhot do půli lýtka. Ať se sedící muž snažil jakkoli, nebyl schopen si jej nikam zařadit. Ani zjevem, ani tím zvláštním hlasem, který by jinak dozajista nezapomněl.
"Nosil jsi k nám chleba."
"Sedím na tvém místě?"
Jednonohý se tak nějak trpce usmál: "jen seď. Místa je dost. Jen času míň, než dřív."
"Nerozumím. Kdo jsi?"
"Proč jsi tenkrát odešel?" nechal stojící muž otázku bez odpovědi. "Byl jsi mi záhadou, jako snad nikdo za celý život. Cítil jsem démony, kdykoli jsi přišel, cítil jsem vzdor a boj. Byl jsi mladý člověk, duši tak zbrázděnou životem však nemívají starci. Dobro se v tobě bilo se zlem a nenávist se mísila s vyrovnaností. A přestože´s měl víc, než měli mnozí v tomhle koutě města, zdál ses být v konci zlomeným. Měl jsi tenkrát práci a sílu ji vykonávat, co spálilo tvou vůli? Co tě hnalo pryč, tuláku?"
"Kdo jsi?" zopakoval muž svoji otázku.
"Teď?" jednonohý pokrčil rameny, "vídával jsem tě, když jsi k nám do hadího chrámu nosil pečivo. A studoval jsem tě. Byl jsi mojí zkouškou a měl jsi být mým prostředkem k získání kněžského roucha. Věděl jsem, že odejdeš, ale utekl jsi brzy. Před čím?"
"Jsi mnich?"
"Náš chrám byl zavřen. Jsem tulák, jako ty. Pouze však v hradbách tohoto města."
"Neřeknu ti, proč jsem odešel."
Mnich přikývl.
"Na," nabídl jednonohému sedící muž polovinu zbývající placky.
"Vrátil ses, to je dobře."
"Proč?"
"Tvá cesta se měla ubírat jinudy. A můžeš na ni nastoupit jedině odsud."
"Nerozumím. Jsem žoldák, má cesta vede tam, kde mi dobře zaplatí."
"Jsi tady," namítl mnich.
"To je jen zastávka."
"A kam máš namířeno?"
"Do toho ti…"
"Ne, do toho mi opravdu nic není. V pořádku," nenechal jej domluvit mnich.
Sedící muž skutečně nedokázal svou přítomnost v tomhle městě vysvětlit ani sám sobě, když tak o tom přemýšlel. Přísahal si, že už více nevstoupí do jeho proklatých bran, když odcházel, přesto je teď tady, aniž by pro to měl jakýkoliv rozumný důvod. Zamračil se a vstal.
"Věci se nestávají jen tak, cesty jsou určeny," položil mu jednonohý ruku na rameno a zadíval se mu upřeně do očí.
"Moje ne," odvětil pevně žoldák, sundal si z ramene mnichovu ruku a odešel zpátky do chudinské čtvrti.

Všude vládlo zvláštní strnulé ticho a nečekaný klid. Ve vlhkých koutech se probouzel soumrak a z nezdravě vlhkého pozdního odpoledne se stával bezútěšný večer. Rodil se v nepřirozeném bezhlesí, kdy snad i kroky těch nemnoha chodců, kteří spěšně kráčeli po dláždění křivolakých uliček, zaznívaly těžko skrývanými obavami a strachem.
Stál před zabedněnými dveřmi jednoho z domů a sledoval, jak se město vyprazdňuje. Poslední z opozdilců se vystrašeně ohlédl přes rameno, když se rozezněly zvony.
"Stůj!" vystoupil žoldák ze stínu a dotkl se jeho paže. Stařík sebou cukl, jako by po něm sáhl nejstrašlivější z démonů. "Před čím všichni utíkáte?"
"Zvony," ohlédl se starý muž, než obrátil zrak zpátky k žoldákovi. "Začíná úklid."
"Je tady vyhlášen zákaz nočního vycházení? Zavřeli by tě? Nikdy tu nebylo takhle… mrtvo."
"Začíná úklid," zopakoval muž a snažil se tulákovi vytrhnout, "začíná lov opozdilých. Tady se nezavírá," hrdlo se mu sevřelo, když šero protrhlo táhlé hluboké zavytí, "pusť!" vyškubl se pak nečekanou silou a zmizel v uličce.
Žoldák se zamračeně rozhlédl. "Mrtvo!" Skutečně jej nenapadlo výstižnější vyjádření toho, jak to tu v porovnání s večery, které zde trávil jako chlapec, vypadalo nyní. Podvědomě sáhl k opasku, kde vždy býval tesák. Odebrali mu jej u městské brány, když přicházel, proto jen tiše zaklel a opřel se o svou těžkou hůl. Aspoň ta mu dávala pocit nějaké té jistoty.
Přitáhl si plášť blíž k tělu. Bylo chladno. Ustoupil zpátky do stínů a podél pobořených zdí se vydal dolů k řece. Ulička, kterou kráčel, se zdála být, pokud to bylo možné, ještě špinavější a neudržovanější, než ostatní v okolí a úzké štěrbiny slepých oken a suť v prázdných dveřích jasně hovořily o tom, že tohle místo obývají v lepším případě toulaví psi a v tom horším jen krysy. Vlastně to bylo nejasné a hlavně nepodstatné, který z obou případů je lepší a který horší. Bylo mu to jedno. Šel a bříšky prstů přejížděl po omlácené zdi.
Začínalo drobně pršet a nebyl to jen chlad a houstnoucí tma, co mu naježilo vlasy na zátylku. Za ním se ozvalo ve výši hlavy temné zavrčení. Přikrčil se, zády se přimkl ke zdi, oběma rukama sevřel hůl a velmi pomalu se otočil. V okně, které před okamžikem minul, stál pes. Odhalené tesáky a hrdelní vrčení bylo zneklidňující. Ne však přímou hrozbou, rozechvívalo jej to spíše varováním. Pes sám o sobě nebyl velký a ani přes vyceněné tesáky nepůsobil nebezpečně, důvodem k nejistotě byl ale fakt, že hleděl do dálky, jako by tam tulák ani nestál.
Obrátil se.
Temnotou se z dolního konce uličky ozvala odpověď psímu vrčení. Hluboké a hrubé vrčení velkého zvířete. Velmi velkého zvířete. Muž slyšel, jak pes za jeho zády zakňučel, a cítil, že se se staženým ocasem stáhl do bezpečí domu. Byl tu teď zase sám a někde ve tmě před ním cosi vyčkávalo. Odepjal plášť a omotal si jej kolem předloktí levé ruky. Přitisknut ke stěně pak začal couvat ke dveřím. Nestihl to. Temnota v jednom místě jakoby zhoustla a z ní proti němu prudce vyrazilo zvíře. V horách kdysi viděl medvěda a tohle mu jej svou velikostí a mohutností připomnělo, ale ladnost, jakou se k němu stín blížil, na medvěda neukazovala.
Pes kdesi v domě se rozštěkal.
Muž se připravil k úderu tyčí. Věděl, že jej zvíře srazí svým tělem, ale doufal, že když jej zasáhne někam na čumák a když do toho úderu dá všechno, třeba se mu pak podaří odplazit do domu, než se šelma vzpamatuje. Zvíře se blížilo dlouhými skoky a získávalo zřetelnější obrysy. Na to, aby v muži vzbudilo hrůzu svým zjevem, ale nebyl čas. Jen pár zrychlených úderů srdce a muž švihl svojí holí. I kdyby necítil, jak tyč udeřila do mordy zvířete a zlomila se o ní, prozradil by mu fakt, že zasáhl, překvapený, bolestný a ve svém závěru zuřivý skřek. Pak ucítil náraz a víc už nic.
Probral jej štěkot. Nad ním stálo mohutné zvíře a z okna na ně dorážel pes. Ležel, ani se nepohnul. Že tohle je jeho jediná šance, si uvědomil okamžitě, když si prohlédl mohutnou tlapu spočívající na hromadě suti přímo vedle jeho hlavy. Co to, u všech ďasů, je? Zvíře bylo zlověstně tiché a zatím hledělo jen na dotírajícího štěkajícího psa. Muž se neodvážil téměř ani nadechnout, aby neupoutal jeho pozornost. Cítil ostrý zápach a z cuckovaté srsti zvířete na něho odkapávala dešťová voda.
"Tady!" ozvalo se znenadání odněkud z dolního konce uličky. Tohle jediné slovo bylo proneseno tak zvláštním hlasem, že nemohlo být pochyb. To je ten mnich… Zvíře obrátilo svoji hlavu směrem, odkud ono slovo zaznělo. Proč? Pes v okně přestal štěkat.
"Tady jsem!"
Zvíře zavrčelo. Muž pod ním se zachvěl. Kupodivu jej nic nebolelo tak, že by ho to ochromovalo. V ruce stále ještě svíral zbytek své roztříštěné hole. Chvilku bojoval s úmyslem zabodnout její hrot zvířeti do útrob, než k tomu ale našel odvahu, stvůra se odrazila a rozběhla se dolů uličkou. Jak se obrátila, zkropila mužovu tvář sprška horké krve odstříknuvší z její mordy.
Zhluboka se nadechl a zdvihl se na loktech. Leknutím se mu div nezastavilo srdce, když do jeho tváře šťouchl svým špinavým čumákem pes. Zdola se sem ve stejnou chvíli ozval zvuk zápasu. Řev se mísil se sténáním a skučením a bolest se v šumění dešťových kapek proplétala s nenávistí. Vstal a bez rozmyslu se rozběhl k místu boje. Slyšel trhání látky i masa a vrčení utopené v bublání krve.
Když doběhl k zápasícím, naskytl se mu zvláštní pohled. Zvíře škubáním hlavy odtrhávalo cáry mužova těla, ale ze hřbetu mu cosi trčelo. Nad svým protivníkem tentokrát nestálo, ale zpola na něm leželo, přičemž zadní nohy vypadaly zvláštně ochable. Nezaváhal. Vrhl se ke stvůře a oběma rukama jí shora vrazil zbytek své hole mezi lopatky. Zvíře zařvalo a v marném pokusu o vzepjetí se svezlo vedle potrhaného muže, kde sebou několikrát škublo a zůstalo nehybně ležet.
"Půjdou po tobě," ozvalo se po chvilce ticha, kdy se i sama noc zdála zaskočena tímhle výjevem. Muž poklekl k mnichovi a otřel mu rozdrásanou tvář: "Odejdi, tuláku."
Teprve když muž dokonal, zdvihl se žoldák a obrátil se ke zvířeti. Konečně poznal, co z něho trčelo, když přibíhal. Byla to tyč, nahrazující mnichovi nohu.
Od řeky se ozvaly hlasy a dupot okovaných bot a žoldáka něco zatahalo za nohavici. Pes se jej s kňučením snažil přimět ke spěchu. Přikývl a následoval jej.

Kalným ránem sychravého podzimu se rozezněl nezaměnitelně syrový hlas umíráčku. Neuctivě k časné ranní hodině se prořezával špinavými uličkami a mlhou nad řekou. Už dlouho ho tu takhle nikdo neslyšel.
Kruh se uzavřel, bylo na čase jít. Když tulák opouštěl město, rozvážně vedle něj kráčel malý špinavý pes.

Autor: Blezzer
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bard Bard | Web | 28. listopadu 2008 v 12:38 | Reagovat

Byl jsem tady, viděl jsem a nestačím zírat. viz. můj komentář u Tuláka.

2 Bard Bard | Web | 28. listopadu 2008 v 12:39 | Reagovat

opr. viz. můj komentář u Lůzy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama