Červenec 2008

Do propasti

31. července 2008 v 20:11 | Evča a Míša
Tag tenhle příběh je o5 z moji hlavy.Nwm..náák s emi nepovedl..ale to posoudíte až vi =)..tag písejte do komentíků..joa...kopírujte se ZDROJEM!!!díky =)

DO PROPASTI

Stojím na kopci a dívám se dolů...dolů na město,ze kterého chci jít pryč.Chci odejít od toho všeho! Podemnou je veliká propast,Nedokážu si typnout jak je
hluboká.V hlavě se mi pořád dokola promíná jedna vzpomínka,na kterou nezapomenu.I když bych si to ze srdce přála.Protože se kvůli ní už 2 roky trápím.
Pořád na to nemůžu zapomenout. Byl to pátek.Krásný den a my jsme se procházeli ulčkami města.Došli jsme na náměstí a sedli si na lavičku před velkou
sochou.Najednou si začal mluvit o jedné věci,kterou sem nechtěla řešit.Začali sme se hádat.Byla to hrozná hádka.Neměla jsem tu odvahu se ti podívat do očí.
Ani nevím proč.Najednou ses zvedl a odešel.Slzy mi v tu chvíli vystříkly do očí a já sem potichu zašeptala tvoje jméno.Zastavil ses.Šla sem k tobě a očima,
které jsem měla červené,jsem se na tebe podívala.V tvích očích jsem uviděla zklamání.,,Promin." Zašeptala jsem.,,Promin mi to prosím." Usmál ses na mě a
obejmul.Potom jsi řekl,že musíš jit.nechápala jsem proč.Chvilku sem se na tebe dívlala,potom jsem se otočila a chtěla odejít.Najednou sem uslyšela zaskřípání
brzd.Prudce jsme se otočila a uviděla tvoje tělo ležet na zemi.Utíkala jsem k tobě.Oči se mi zaplavily slzami,když sem tě viděla ležet v krvi.Jeden z
kolemjdoucích zavolal záchranku.Strašně jsem brečela.,,prosím...neopouštěj mě!" říkala sem pořád dokola a držela tvoji ruku.,,Miluju Tě!" Řekla jsem a slzy
mi tekly proudem.Dopadaly na tvoji ruku a potom dopadly na chladnou a studenou zem.Záchranka přijela pozdě.Na místě jsi zemřel.Byl to ten nejhorší okamžik
v mém životě.Kdyby ta pitomá záchranka přijela o 5minut dřív,mohl si žít.Ted mi zůstaly jen ty vzpomínky,který mi nikdo nevezme.Stiskla jsem tvoji fotku,
kterou sem celou dobu držela v ruce,zavřela oči a skočila dolů,do propasti.


Diplomek za spřátelení od Anatry =)

29. července 2008 v 17:35 | Evča a Míša
Je fakt strašně moc krásnej!!!! =) děkujemeee =)

Víte že.....?

27. července 2008 v 17:34 | Evča a Míša
Už ses někdy pokusila kýchnout si s otevřenýma očima? Zkoušíš to zbytečně! Prostě to nejde!


Věděla jsi, že holky vidí ve tmě daleko lépe než kluci? Tak toho bys měla náležitě využít!


Každý člověk má celkem 696 svalů. A 34 z nich si můžeš lehce procvičit už jenom při líbání!


Špína v uších? Tak tomu se můžou žirafy jenom smát. Díky jejich padesáti centimetrovému jazyku pro ně není žádný problém čistit si uši pravidelně a bez cizí pomoci.


Průměrně se člověk za celý svůj život miluje 3000krát a líbáním stráví celkem dva týdny.


I když se ti to možná nelíbí, ve své posteli nespíš nikdy sama. Spolu s tebou ji sdílí kolem 2 milionů mikroskopických roztočů. (bože!)


Je to zvláštní, ale podle statistik jsou kluci daleko častěji zasaženi bleskem než dívky. Že by příroda holkám nadržovala?


Za celý den mrkneš očima 20 000krát, aniž bys o tom věděla. Takže děnně máš v důsledku mrkání 30 minut zavřené oči...Musíš uznat, že je to ten nejlepší trénink pro flirtování!


Beethoven si prý vždycky, než začal komponovat, poléval hlavu vlažnou vodou. Co takhle zkusit to před písemkou?


Do začátku dvacátého století bylo pro Evropanky naprosto normální chodit dole bez. Až od té doby se totiž začaly nosit spodní kalhotky.


Je vědecky dokázáno, že skoro všichni medvědi jsou leváci. Ale radši to nezkoušej! I medvídě by tě lehce uspalo svojí méně šikovnou pravou packou...


Je nemožné lízat vlastní loket!


Když kýchneš opravdu silně, můžeš si zlomit žebro!


Když zkusíš kýchání potlačit, může ti prasknout žíla v hlavě nebo krku a ty můžeš zemřít!


Když zkusíš při kýchání držet oči otevřené, mohou být vytlačeny!


Je pro prasata z tělesných důvodů nemožné, vzhlédnout k nebi!


50 % populace nikdy nevedlo telefonický rozhovor!


Že se krysy a koně nemohou pozvracet!


Nošení sluchátek jednu hodinu zvýší počet bakterií ve tvých uších o 700 %


Zapalovač byl vynalezen dříve než sirky!


Kvákání kachny nedelá ozvenu a nikdo neví proc!


Celosvětově 23 % všech škod na kopírkách je zaviněno lidmi , kteří na nich sedí a
zkoušejí kopírovat svůj zadek!


Za celý svůj život během spánku sníš přibližně 70 různého hmyzu a 10 pavouku? (Doufám že to není pravda!)


Moč pod černým světlem svítí!


Stejně jako otisky prstů také otisky jazyku nemohou mít lidé shodné!


Přes 75 % všech lidí, kteří toto čtou, se pokusí lízat svůj loket!

TADY!

Diplomek pro naše SBénka =o)

27. července 2008 v 17:22 | Evča a Míša
Tagže...tady je něco pro naše SBéčka =o)

Kde jsi????

27. července 2008 v 15:03 | Evča a Míša
Ahoj lidi.Tag tenhle příběh sem vymyslela včera.Je o jedný osůbce,která je odemě strašně daleko a hrozně moc mi chybí =(.tag doufám,že se vám příběh líbí.Písejte do komentíků váš názor.Děkuju.Joa..když už se rozhodnete kopírovat,tag pls se ZDROJEM!!!!

KDE JSI?????

Sedím na okně a upřeně se dívám ven.Prší.Semtam se zablýskne a zahřmí.Očima,které mám zalité slzami,se upřímě dívám na kapky deště,které dopadají na silnici
plnou hrbolků.Na silnici,kde se to stalo.Už je to rok.A já....nezapoměla.Nedokážu zapomenout na tvoje krásné,zelené a upřímné oči.Na tvůj upřímný pohled
a úsměv,který mě vždycky dostane.Podívám se na nebe.Je černé.Jakoby se zatáhla opona.Silně zahřmí a já se najednou prudce zvednu a běžím do koupelny.
Otevřu šuplík a vytáhnu žiletku.Zadívám se na ní a pevně jí sevřu v ruce.Rozběhnu se ke vchodovím dvěřím a zastavím se u zrcadla.Zadívám se dlouze do něj.
Zavřu oči a najednou....uvidím tě.Vidím tě!Chci se tě dotknout,ale nemůžu.Natáhnu ruku.Dotknu se ale studeného zrcadla.Otevřu oči a uvidím sebe.Začnou
mi téct slzy po tváři a já se tozběhnu z domu pryč.Utíkám pořád dál a dál,až doběhnu na hřbitov.Utíkám mezi hroby až se u jednoho zastavím.Najednou se mi
podlomí kolena a já spadnu na zem.Klečím a dlouze se dívám na tvoji fotku,která je přilepena a zarámovaná na náhrobním kameni.,,Proč!Bože proč!Proč jsi mi
vzal moje jediný štěstí????" Říkám si sama pro sebe potichu a slzy mi začnou téct proudem.Moje ruka najednou vklouzne do kapsy.Vytáhnu tvoji fotku,kterou
jsi mi kdysi dal.Zadívám se na ni.Kapičky slz na ni dopadají a stékají po mích rukou až dopadnou na zem spolu s kapkami deště.Vrátím fotku zpátky do
kapsy a vytáhnu žiletku.Pevně ji stisknu a přiložím si ji na zápěstí.,,No tak.Vždyt je to tak jednoduchý." Říkám si sama pro sebe.Najednou,očima plných slz,
pohlédnu nahoru.Kapky deště mi dopadají na obličej.,,Ne!Nedokážu to!" Křiknu a žiletku zahodím.Seberu se ze země a utíkám pryč.Doběhnu na takový malý
kopeček,kde je výhled na celé město.Sem sme vždycky chodili.Sedli sme si na lavičku a dlouze se na sebe dívali.Ty vzpomínky mi navždy zůstanou v hlavě.
Sednu si na lavičku a opět vytáhnu tvoji fotku.,,Kde jsi???" Opakuji si tuhle otázku pořád dokola,ale nikdy na ni nedostanu odpověd.

KONEC

Zdravííím =D

26. července 2008 v 19:17 | Evča a Míša
Ajojec lidi =D..no tag se jen tag z nudy prohrabávám blogem aaa zjistila sem,žee..tady máme víc článku,než obrázků...aaa..tag bych na vás měla prosbičku..napište nám do komentíků,co by ste tady změnili...at jě to cokoliv...co by sme sem měli dávat nejvíc a taag..prostě se tady trošku rozepište =)..Víte...Míša..nwm proč sem nic nedává alee..má trošku práce s esvím blogem..a na ten náš..tršku zapomíná..a jáá..já se tady moc často neobjevuji.Páč...jsou prázky..proč bych seděla doma že =D...tag tady toho moc není...alee...to se změní,když nám tady hezky do komentíků napíšete,co sem máme dávat atd..=)=)Tag směle do toho =)

HEEEEEELP!!!! =(

19. července 2008 v 12:31 | Evča a Míša
Čauky...noo...tag sem si zase hrála s blogem a výsledkem mého snažení je tohle.Noaa..jako líbí se mi to a doufám že vám taky..ale jen si nevím rady s barvou písma =(...tag jakou barvu by ste mi poradili??pls písejte do komentíků.Děkuju moc =)
PaPa..Evča :o*

Pár vtípečků =)

17. července 2008 v 23:23 | Evča a Míša
Při hodině přírodopisu se paní učitelka ptá dětí.
"Děti co dává husa?"
Honzík: "Peří."
"Správně Honzíčku. A co dává slepička?"
Anička se zvedne a odpoví: "Vajíčka."
Paní učitelka nadšena tím jak jsou děti chytré a zeptá se: "A co dává kráva?"
Pepíček potichu: "Domácí úkoly."
Novomanželka peče štrůdl. Před tím, než ho vloží na pekáč do trouby, tak odřízne oba konce. Manžel se na to dívá a ptá se, proč je odřezává. "Takhle jsem se to naučila od maminky," odpoví mu manželka. Za měsíc jedou navštívit manželčiny rodiče a tam manžel vidí, jak tchýně odřezává konce štrůdlu. Zeptá se tedy proč. Tchýně mu odpoví: "Protože mám malej plech!"
Paní ucitelka ve skolce pomáhá chlapeckovi s obouváním bot. Oba tlacili, tahali, ale porád se do tech boticek nemohli dostat. A kdyz se to konecne podarilo, tak si oba upocení sedli, chlapecek se podíval na boty a ríká: "Paní ucitelko, my jsme dali boticky obrácene."
Manžel s manželkou se rozejdou,a píšou si poštou.
Manželce příde dopis a v něm je napsáno
,,mam tě pořád rád,nezapomeň mně ráno vzbudit v 6:00 hodin." !
ráno se manžel probudí v 10 hodin,zaspal .. a de se podívat do schránky a tam je dopis ve kterém je psáno
,, MILÁČKU vstávej je 6 hodin !!!
Učitelka v první třídě se ptá: Pepíčku, co budeš mít když ti maminka dá dvě žvýkačky a tatínek jednu? Svěží dech!
Přijde malý Pepiček k sousedce a říká: "Dobrý den, maminka se ptá, jestli nemáte kilo mouky, a kdyby ta stará kráva neměla, tak se mám ptát vedle.

Drsnej vtip =D

17. července 2008 v 23:06 | Evča a Míša
Poprvé: Bůh navštíví Českou republiku: "Češi, jestli do roka nepřestanete krást, tak zmáčknu červené tlačítko a Česko půjde do pekla!" Uplyne rok. Bůh se dívá, a vidí, že se Češi polepšili.
Podruhé: Bůh navštíví Ameriku, povídá: "Jestli do roka nepřestanete kouřit, zmáčknu červené tlačítko, půjdete do pekla!" Po roce se na ně bůh dívá a vidí, že Američani přestali kouřit.
Do třetice se Bůh vypraví do Číny a říká: "Jestli nepřestanete do roka vyrábět nekvalitní výrobky, zmáčknu červené tlačítko a půjde Čína do pekla!" Po roce Bůh vidí, že Čína pořád vyrábí nekvalitní výrobky. Zmáčkne červené tlačítko a nic. Podívá se blíže na přístroj co s tim je a vidí tam napsáno: »Vyrobeno v Číně!«

Vyvolávání duchů-10.část

17. července 2008 v 19:38 | Evča a Míša
Vyvolávání duchů-10.část

Pařbička skončila asik tag kolem 3tí hodiny ráno.Sotva sem s Tomem došla do postele =D.Jen co sme došli do pokoje,padli sme do postele a spali.Noa ráno sme
měli všichni velkou opici =D.Njn..ani se nedivím.Dyt sme vypily všechny naše zásoby chlastu =D.Mš stačilo pořádně se vyspat a opice byla pryč.Probudila
sem se asik kolem 2hodiny odpoledne.To mě spíš probudil hlad.Namířila sem si to dokuchyně,kde už něco prováděla Ivett.,,Čaaau,,copak tady děláš?"
,,áále..pokouším se udělat něco na oběd...ale..nějak mi to nejde.",,chceš pomoct?",,joo to bys byla moc hodná."nwm co Ivett měla v plánu udělat,ale
jedno vím.Určitě to bude strašně moc dobrý.Když sem vytáhla z drouby maso,který sme dala asik před půl hodinou dopéct,vypadalo to dost dobře.A taky to
krásně vonělo,až to vytáhlo kluky z postele.,,Hmmm copak to tady tag krásně voní?"zeptal se Tom,který se po chvilce objevil v kuchyni.Chytl mě ze zadu kolem
pasu a dal mi pusu.,,Ahojky lásko."Zašeptal mi do ucha.Otočila sem se k němu a dala mu pusu.Začali sme se líbat.Po asik 5ti minutách sme uslyšeli:,,Ehm Ehm
Ehm!!..už zase??"podle hlasu sme poznali,že je to Marek.Koukli sme na něho a zasmáli sme se.,,Tag pojdte papat."Zavelela Ivett a všichni usedli ke stolu.
Měla sem pravdu.Bylo to faaakt moc dobrý.,,Kdy se vlastně vrátí Míša?"zeptal se po chvilce Marek.,,no čeče...to nwm...ji zavolám."Řekla Ivett a už
vytáčela Míšino číslo.,,Čaaau Mííšo.",,jee ahoj Ivett..jak se máš??",,jooo skvělí...sem se tě jenom chtěla zeptat,kdy se hodláš vrátit..už to tady bez tebe
nemužeme vydržet.",,noo...asik někdy příští týden...nebo já nwm...víš..já se tady s Martinem mám fakt tag suprově.",,Ahaaa....chápu tě..no já jen...že jedem
na tu dovču..ještě se neví kdy,ale Marek to pujde dneska zamluvit.",,aha...aa...moh by s nama jen i Martin?",,Míšo..to je jasný že s nama pojede =D.",,tag
jo..až budete vědět kdy na tu dovču pojedete,tag mi dejte vědět.",,okis..zatím pa...no..tag máme jí potom dát vědět kdy pojedeme na tu dovču.Ehm...kde
je Marek?",,Šel předce zamluvit tu dovču."řekla sem Ivett.Nastala ta trapná chvíle ticha.,,Tag co budem dělat?"zeptala sem se po chvilce.Tom se tag na mě
koukl.,,Ehm..sem tady taky já."Řekla trošku nasraně Ivett.,,Klííídek...tag..třeba něco povídej Ivetko..jakpak ti to klape s Markem?"Zeptala sem se.,,nooo
zatím fajne..a vás dvou se asik ani ptát nemusím co?",,no to teda ne."Řekl Tom a chytl mě kolem ramen.Za asik tak dvě nebo tři hodinky,se ve dveřích
objevil Marek a držel v ruce nějaký papíry.,,Lidi...lidi!!!"Volal a běžel k nám.,,Za 14dní letíme na dovču do Řecka,hotel Kalifornia,apartmán s
obrovským obyvákem,ložnicí,koupelnou a hlavně bálkonem s výhledem na moře.Máme to se vším.Snídaně,Obědy a večeře.Ale to je detajl.Jedeme tam na 14dní.Chtěl
sem na víc dní aleee...to už bylo zabraný.Tady v tom katalogu sou fotky toho hotelu,našeho pokoje a tprostě všeho."Řekl Marek a dal nám katalog.,,hmmm...
a kolik to všechno stálo?",,zeptala sme se.,,noo...35 000.",,Tag to je dobrá cena ne?"řekl Tom.Ivett přikývla.Všichni sme si potom kolem toho všeho sedly a
kecaly o tom.

MÍŠAAA:

Procházela sem se s Martinem krásnou přírodou a povídali sme si.Martin mě zavedl na taký místečko..ale fakt pěkný.Tam mě chytl za ruku a řekl:,,víš..Míšo..
já už dál nemůžu.Seš super holka a navíc pěkná.Víš...nechtěla bys semnou chodit?"Udiveně sem se na něj koukala a vůbec sem nevěděla co říct.Až po chvilce
ze mě vypadlo:,,Já..vůbec nwm co na to říct.",,nemusíš říkat nic."Usmála sem se na něj,objala ho a zašeptala mu do ucha:,,to víš že stebou chci chodit."
Martinovi se uplně rozzářily oči,usmál se a políbil mě.Líbali sme se.Bylo to fakt krásný.Potom mě Martin pozval na taký menší oběd.Tyjo..to budu muset říct
holkám.Říkala sem si v duchu.,,Nad čímpak přemýšlíš?"zeptal se mě Martin.,,Ále...nad tou dovolenou víš."Řekla sem a trošku se začervenala.Ani nwm proč.
Napadlo mě,že bych mohla zavolat Ivett,jak to vypadá.,,Ahoj Míšo.",,Řekla Ivett,když to zvedla.,,Ahoj Ivi..tag..jak to vypadá s tou dovolenou?",,No..zrovna
sem ti chtěla zavolat.Jedeme za 14 dní.Máme uplně krásnej pokoj s balkonem a výhledem na moře.No to musíš prostě vidět.",,no to mi potom ukážete až přijedu.
Joaa..mám pro tebe jedno menší překvápko.Chodím s Martinem!!",,Fááákt??jee tag to je super Míšo.",,hmm to jo.",,tak se brzo vraťte..už se na vás těšíme."
,,jj mi na vás taky..tak se měj hezky a pozdravuj Evču a kluky.Pa.",,Pa." Rozloučila se semnou Ivett a zavěsila.Já sme se dál věnovala Martinovi.

IVEEEEETT:

Šla sem s Evčou do obchodu koupit si nějaký pěkný hadříky na dovču.,,hey Evi..slyšela sem,že je tady nějakej novej obchod s oblečením.zajdem tam ne?"
,,No jasněě..že se vůbec ptáš."souhlasila Evča.Po cestě sme potkali takovýho...docela pěknýho kluka.Moc sem se po něm nekoukala ale..všimla sem si,že se na
nás usmál.Nějak sem ho neřešila a šlo se dál.Jen co sme vešli do obchodu,hned na kraji sem zahlídla jedno fakt cool tryčko.,,tyjo Evi..tohle je fakt pěkný
tryčko...hm??co ty na to?"Evča se na to tag divně koukla.,,Růžoví???Ivi..to snad nemyslíš vážně.Když už tohle tryčko tag aspon v tyhle barvě."Řekla a vytáhla
červený.,,tag já si skusím obě a ty posoudíš,která barva se ke mě hodí víc.Evča souhlasila a už se hrnula k minisukním.Njn..to by nebyla ona aby si nekoupila
v obchodě mini.To já sem si po cestě ke kabinkám vzala strašně moc tryček.Nwm proč ale..prostě jo.Noaaa ještě taky pár tříčtvrtáků.A s toho sem si vzala
skoro všechno.Byl trošku problém s Evčou.Jako jí sedělo uplně všechno.Jenže nevěděla,co se k čemu hodí.Trošku sem ji pomohla,vyměnila pár barev tryček
a bylo to.Po cestě z obchodu sme se ještě stavili do taký kavárničky,ptže bylo šílený vedro.Vešli sme do příjemě klimatizované kavárničky a sedli si
uplně do zadu.Dali sme si nějaký exotický drink a kecali.Najednou se ve dveřích objevil ten kluk,kterýho sme potkali a koukal se směrem k nám.Za ním
se objevili ještě další dva kluci.On jim něco řekl a ti kluci se na nás taky koukli.Pousmáli se a sedli si hned na začátku.,,Hele Evi..vidíš ty kluky co
sedí uplně u toho prvního stolu?"Evča se na ně koukla a potom řekla:,,Noa??co je snima?",,sou hezcí že?"Evča nad nima jen ohrnovala nos.,,Hmmm..nic moc."
,,Tam toho jednoho sme potkali,když sme šli do toho obchodu."Evča jen pokrčila rameny a zakousla se do pomeranče.Po chvilce řekla:,,hey..já mám hlad.Co
kdyby sme si dali něco?"A vzala do ruky jídelní lístek a zamyšleně si jej prohlížela.,,No to není špatnej nápad.tag já bych si dala třeba tadyk ten kuřecí
salát.",,Hmmm já asik taky."Řekla a objednala to.

JÁÁÁÁÁ:

Když sme dojedli,už sme se chystali odejít.Když najednou se mi rozzvonil mobil.Byl to Tom:,,Ahojky.",,ahojky beruško..hele,nechtěla bys s Ivett jít semnou
a s Markem někam si sednout a trošku by sme si zabumbali.",,No jasněěě..že váháš.",,tagjo..už dete domů?",,jj.",,tak jo..budeme na vás čekat.Zatím papa.",,pa."
Ivet se na mě koukala a měla výraz typu kdo to byl?,,Volal Tom a pta se,esi by sme chtěli někam si sednout.",,Achááá..tag už pujdeme at na nás kluci moc
dlouho nečekají."Když sme procházeli kolem těch kluků,kteří se Ivett tag strašně líbí,oni se na nás tag koukali a usmívali se.Mě se teda jako vůbec nelíbili
ale Ivett na tom jednom mohla oči nechat.,,Ivi..máš předce Marka ne?",,jojoo jasněě."Řekla.Když sme došli domů,šla sem si dát ještě spršku.Když sem byla
hotová,hodila sme na sebe nějaký hadříky..nějaký sexy =D,a šla za Tomem,kterej seděl sám u telky.,,Kde je Marek?"zeptala sem se.",,Šel někam..ale asik tag
za 10minut je z5."Řekl a vypl telku.Koukl se na mě,změřil si mě pohledem a řekl:,,hmmm dneska ti to sluší.",,díky...tobě taky."Řekla sem a dala mu
obrovskou pusinku.Začali sme se o5 líbat.,,Ehm..tak deme?"Řekla Ivett už ze schodů.,,Jojo jasně.."Řekl Marek,kterej se objevil ve dveřích.Došel k Ivett,dal
jí pusu a řekl:,,Dneska ti to sluší."Ivett se usmála,chytla ho za ruku a šlo se.Venku na nás čekala bílá limuzína.Prej překvápko od Marka.Nasedli sme
a jeli do super baru,kde to dneska prej pěkně žije.Všichni sme byly ale teda fest nalití,že sme sotva došli potom do auta =D.


Diplomky za Mega bleskovku =)

17. července 2008 v 18:10 | Evča a Míša
Tagže tady jsou diplomky za mega bleskovku =)...doufám,že se všem budou líbit =)
For Strawberry:
Ehm..vím,žes nechtěla žádnej diplom,ale já dělám diplomy každýmu,kdo se zapojí do bleskovky..tag i tobě =)
For Whistlepajush:
For Amanda:
For Anatra:
Doufám,že sem se do toho něčeho veselého trefila =)
For MÍŠA A GÁBA:
For WendíííšheQ:
Nooo...doufám,že ti newadí,že máš na diplomek něco jinýho..víš..ty colorfullky byly hrozně moc malý.. =(..tag sme ti udělali me to you..doufám,že se ti líbí =)

tag tohle je fakt hafo drsnej vtip =D

17. července 2008 v 14:58 | Evča a Míša

Lůza

13. července 2008 v 19:38 | Evča a Míša
Tag tuhletu povídku..a i tu před ní...napísal můj největší brouček na světě,kterýho hrozně moc moc moc moc moc miluju a nechci ho nikdy stratit.Strašně moc si ho vážím... =)
Lůza

Kalným ránem sychravého podzimu se rozezněl nezaměnitelně syrový hlas umíráčku. Neuctivě k časné ranní hodině se prořezával špinavými uličkami a mlhou nad řekou.
"Další. Za pár dní ho najdou … možná," neslo se od úst k ústům lidí, kteří někam takhle brzy spěchali a bloudilo hlavami těch, kteří byli zvoněním probuzeni. Všichni se zmateně rozhlíželi, ale zvonění jako by přicházelo odevšad. Nikdo nevěděl, jaký zvon zní tímhle nepříjemným zvukem, ale všichni věděli za koho. Za zabitého. Nikdy se nezvonilo takhle časně za člověka, který zemřel přirozenou smrtí. Tohle bylo zvonění za oběť vraždy. A vědomí toho, že mrtvého po takovémhle zvonění vydala řeka až za pár dní, dávalo tušit, kdo mu zvoní.
Ruce tahající za konopný provaz zapomenutého zvonu na jedné z pokroucených vrb nad řekou patřily muži snad ani ne dvacetiletému, mladíkovi příjemných rysů, kterému kanuly po tvářích slzy. Slzy za toho, koho včerejšího večera zbavil života? Možná. Možná však patřily těm, kteří zatím žijí. Jen on ale věděl, komu každá z těch slzí opravdu patří. Dozvonil a pokřižoval se, než odešel po nábřeží. Po kluzkých schodech vystoupal na kamenný most a pohlédl do prázdných očí sochy démona, který byl jediným jeho společníkem v prázdnotě tohoto světa. To on znal skutečné důvody pro to, co mladík konal. Pod tou sochou kdysi jako malý chlapec žebral. To on jediný cítil chlapcovo zoufalství, když do oprýskané misky nedopadly žádné mince a on věděl, že bude hladovět. To jej ale netrápilo. Horší bylo vědomí toho, že bude hladovět jeho sestřička. Děvčátko tak křehké ve své nemoci, odkázané jen na něho, na to, co pro ní dokázal vyprosit u lidí se slitováním. A ten démon jediný byl svědkem onoho osudného okamžiku.
Chlapec seděl opřený o kamenný podstavec sochy, rukou v potrhané rukavici si zakrýval ústa v záchvatech nezdravého kašle a uslzenýma očima hleděl na každého z procházejících. Jeho oči se setkaly s očima muže ve středních letech. Měl pro dnešek vyhráno, byl si téměř jist, když v očích muže uviděl soucit. Za dobu svého žebrání už se naučil vycítit dobrotu z lidského pohledu. A v tomhle byla. Muž na něj hleděl jen okamžik a už sahal do váčku u pasu, když se ale něco změnilo. Pohled sklouzl podél kamenného okraje mostu a zastavil se na ostatních žebrajících. Trochu zakroutil hlavou, stáhl ruku z váčku a omluvně pohlédl na chlapce. Nepromluvil, ale jeho pohled říkal to, co si chlapec uvědomil až později. Dala se z něho vyčíst lítost nad tím, že nedokáže rozpoznat, kdo žebrá z opravdu vážných důvodů a kdo jen z nechuti vydělávat si na živobytí prací. Musel zavřít oči, než se od chlapce odvrátil a odešel. Byl jeden z těch nemnoha, kterého bude to, že neobdaroval potřebného, trápit, který ale nemohl z úcty k sobě samému obdarovat někoho, u koho neměl o potřebnosti jistotu. Odešel a miska pro dnešní den zůstala prázdná zcela. Chlapec ještě dlouho hleděl na nároží, na kterém se mu muž ztratil, a přemýšlel. Musel přinést jídlo své sestřičce, musel ho nějak získat… a byla jediná cesta. Zvedl se na hubených nohách, pohlédl na démona a zmizel. Zmizel, aby se po následujících pár dní před svojí sochou neukázal.
Rozhodnutí ukrást něco na tržnici se ukázalo být osudným. Rozechvělá ruka vedená srdcem, které poprvé toho dne okusilo pocit nepoctivosti, nebyla dostatečně rychlá. Byl chycen, bit a zavřen do jakési díry. Stěny porostlé plísní a chladná kamenná podlaha měly být po několik dní prostorem, v němž vylil zoufalství ze svého srdce. Ta temná kobka byla po následující dny naplněna skučením a křikem zoufalého chlapce. Chléb a voda, které k němu odkudsi spadly, když upadl do stavu podobného spánku z vyčerpání, byly jen dalším důvodem pro slzy a pro pocit viny. Jeho křik nikdo neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Jeho blouznění o smrti a holčičce, o hladovějícím děvčátku. Když jej pouštěli, celý se chvěl a v rukou svíral nedotknutý pecen provlhlého chleba. Vlastně si ani nedokázal uvědomit, kde a kým byl vězněn, když se ocitl na špinavé dlažbě v jedné z pokroucených ulic a rozběhl se slepý slzami k domu, kde se svojí sestřičkou přebýval. Snad ten pecen v jeho rukách měl být pro ni, pro tu, která ho již neměla zapotřebí. A toho jitra zazněl onen charakteristický zvuk zapomenutého umíráčku ze staré vrby po dlouhém čase poprvé.
Následujících několik dní či týdnů naplněných zoufalstvím, smutkem, apatií, šílenstvím a nočními můrami v něm zabilo to, čím býval. Bloudil světem bez výrazu v očích a bez schopnosti poskládat si myšlenky a pocity. A ta doba v něm zároveň probudila něco, co nikdy nepoznal a o čem neměl tušení, že se v jeho srdci a duši probudit může.
Teď stál před démonem, díval se do jeho tváře bez výrazu a dotkl se rukou jeho kamenného hávu tak, jako každé jitro cestou do pekárny. Za mostem proběhl pár uliček a za chvíli už roznášel koše s pečivem lidem, šťastnějším než on, přímo do jejich domovů. Měl ale poctivou práci a neměl si na co stěžovat. Lidé ho měli rádi, měli rádi jeho úsměv a dobře se jim s ním hovořilo. V nahotě jeho duše jej znal jen démon na kamenném mostě.
Když se vracel z pekárny, bylo již po poledni. Vše, co mělo být, bylo již uděláno. Na mostě leželo několik žebráků, stejně jako vždy. Jedno místo bylo ale prázdné. Bylo prázdné, ale ten, který tam žebral včera, nikomu nechyběl. Vždyť tento most je jen přehlídkou největší lůzy a špíny města. Nikdo dotyčného neznal a nikdo ho nepostrádal. I kdyby někdo věděl, že právě jemu nad ránem zvonili, těžko by se našel takový, kdo by pro něj uronil slzu. A i to prázdné místo bude za pár dní opět obsazeno. On přecházel most a hledal. Vybíral si očima dalšího.
Našel ho pod sochou jakéhosi světce ležet zkrouceného v nepřirozené poloze, hledícího do země, jen s rukou nastavenou milodarům. "To je on, další." Vlastně už si jej vyhlédl dříve, ale teď na něj přišla řada. Usmál se, přešel most a zamířil k domovu. Věděl, že žebrák neodejde dříve, než za soumraku.
Vrátil se ve chvíli, kdy sluneční kotouč mizel za klášterem na kopci nad protějším břehem. Sochy a sousoší vrhaly dlouhé stíny přes šíři celého mostu a zkroucené postavy pod nimi byly živým zpodobněním bídy. Pokroucený muž tam byl stále. Ležel nehybně a stále se díval do černých kamenů. Došel k němu volným krokem a jak jej sledoval, na okamžik i zapochyboval, že muž žije, jak byl strnulý. Sklonil se a vložil do jeho dlaně zlaťák. Zlaťák na cestu. Dělal to tak vždy, když si někoho vyhlédl. Poslední vyžebraný peníz každé jeho oběti byl od něj. Nebo jeden z posledních. Muž zdvihl hlavu a podíval se mu od země do očí. Když se jejich pohledy setkaly, vděk v žebrákových očích i překvapení nad tím, že dostal rovnou zlaťák, byly skutečné. Mladík se jen usmál a odešel. Mince, poctivě vydělaná v pekárně, zmizela v žebrákově plášti dříve, než ten, jež na ni dělal takovou dobu, zmizel v hloučku lidí na konci mostu.
Věděl, že má ještě čas, sešel tedy po schodech na nábřeží a bezmyšlenkovitě se procházel podél řeky. Teprve když na mostě vzplanuly první koše pouličního osvětlení, vrátil se zpátky. To byla chvíle, kdy žebráci museli opustit své pozice. Nenápadně se protáhl do temného zákoutí a čekal. Poznal ho na dálku. Žebrák se šoural na svých zkroucených nohách podivně shrbený a ploužil se do hlubin Dolního města. Mladík jej s dostatečným odstupem následoval a znalost čtvrti, v níž od svého nepříliš šťastného dětství vyrůstal, mu v mnohém sledování usnadňovala. Žebrák zamířil do nejchudší části, kde se domy již téměř rozpadaly. Jen více či méně zachovalé znaky v jejich štítech dávaly tušit o dávno zašlém lesku těchto staveb. Před domem U Zlomené svíce, jako by se narovnal, zalovil v záhybech pláště a vytáhl zlaťák, chvíli ho s úsměvem pozoroval, načež vzpřímeně, chůzí zdravého muže, vystoupal po schodech ke vchodovým dveřím a zmizel za nimi. Když si muž prohlížel minci, mladík jen pokrčil rameny: "Jsou stejní, jeden jako druhý." Otočil se a tiše zmizel v prodlužujících se stínech.
Druhý den, když odcházel z pekárny, byl si téměř jist, že svého muže na mostě nenajde. Bylo to tak vždy a to byl také důvod, proč jim dával zlaťák. Chtěl mít jistotu a mince takové hodnoty uměla vypovídat velmi dobře. Vždy se majitel zlaťáku na pár dní ztratil a vrátil se, až když už neměl zase nic. A nemýlil se ani tentokrát. Socha světce se tyčila nad prázdným místem. Chvíli na tom místě postál, podíval se přes most k démonovi a ve výmluvném gestu sklonil hlavu. Odcházel s hlavou skloněnou a málem by si ani nevšiml muže, který jej míjel, nebýt toho prapodivného pokroucení. Vzhlédl, když byl už za ním, ale otočil se a žebrák se otočil také. Usmál se na mladíka a pokračoval v chůzi ke světci.
Mladík, překvapen tím, že se muž objevil tak brzy, rozhodl se, že jej bude sledovat ještě několik dní, ale vždy to dopadlo stejně. Před domem U Zlomené svíce se muž narovnal a schody vyšel či vyběhl s naprostou lehkostí. Ale určitý poznatek to sledování mělo, žebrák odcházel později než ostatní. "Zítra," zašeptaly rty v potemnělém koutě a oči, z nichž pro ten okamžik vyprchalo mládí, se zavřely.
Rychle se ženoucí těžká mračna věstila deštivou noc, když podivně pokroucená postava pod sochou světce vstala, aby se vydala k domovu. Koše s poleny planuly a sochy na mostě jako by se pohybovaly. Muž byl na mostě v tuto chvíli sám, sám s tančícími stíny. Alespoň ticho mu dávalo tu iluzi. Přesto se pokrouceně ploužil nad řekou. Kráčel tiše a pomalu, když se z hlubiny pod mostem ozvalo šplouchnutí. Udělal dva rychlé kroky k zábradlí a naklonil se nad temnotu, kde spíše než viděl, tušil líně se valící řeku. Rukou se opíral o nohu sochy démona a snažil se proniknout temnotu a oparem nad hladinou. Zorničky rozšířené touhou prozřít ale zůstaly bez poznání. Přesto se ale rozšířily ještě o něco více, když žebrák ucítil ostrou bolest pod lopatkou a z jeho hrudi vyjel hrot jakéhosi bodce. Pohlédl dolů, rty se rozevřely ve snaze o výkřik a ruce v náznaku toho, že se zdvihnou k hrotu trčícímu z hrudi, se mírně pozvedly. Oči ale v následujícím okamžiku osleply, rty oněměly a ruce sjely zpátky dolů. Mladík přidržel jeho tělo, aby vytáhl zpět uzounký bodec, načež pustil žebráka přes zábradlí do temnoty.
Chladná řeka přijala nezúčastněně další tělo, démon na mostě z kamene potřísněného krví to sledoval se svým lhostejně kamenným výrazem, měsíc na obloze ukryl svou tvář za mraky a v domě U Zlomené svíce se rozplakalo děvčátko.


Tulák

13. července 2008 v 19:34 | Evča a Míša
Tulák

Přicházel tiše. Tak tiše, jak přicházívá jedině stáří nebo večer po mlhavém dni. Snad ještě osud přichází tak nehlučně a nepostižitelně. Až na tu tichou chůzi na něm ale nebylo nic zvláštního. Možná by se dal nazvat i nevýrazným, nebýt podivně kalných očí v bledé tváři a zvláštní aury tajemství a smutku, jež přicházela s ním.
Střídmě vyřezávaná hůl rytmicky narážela na dláždění a tupé údery se těžce nesly chladným úsvitem blížící se zimy. Muž, zahalený v cestovním plášti, přešel most s pochmurně laděnými sochami a stočil své kroky mezi nuzné chatrče chudinské čtvrti. Než jej však spleť křivolakých uliček pohltila, otočil hlavu a pohledem chvíli spočinul na druhé soše v řadě, na soše démona. Cosi mu připomněla. Bylo to dávno. Svět se změnil. On se změnil. Zapomněl.
Ranní mlha, táhnoucí se od řeky, se mezi domky trhala a její cáry se vpíjely do dřeva a hlíny jejich stěn. Byl tu sám. Rybáři vyráželi na řeku ještě za tmy, trhovci i nakupující už také byli v uličkách tržiště za mostem a žebráci ještě nevylezli ze svých děr. Pokud by kdokoli byl schopen a ochoten hledět teď do kalné hlubiny jeho očí, mohl by spatřit pod tenkou slupkou zdánlivého klidu bolest. Tolik let se tomuto městu vyhýbal, tolik let utíkal před minulostí, až se mu snad mohlo zdát, že stínu svých činů zcela unikl a teď stojí tam, kde to všechno začalo. Nebo skončilo? A vrátil se sem sám. Prostě cítil, že musí. Zavřel oči a nasál všechny pachy tohoto místa. Stejné pachy, jaké dýchal tehdy. Vůni chudoby a beznaděje.
Když se opět zachvěly jeho řasy a on vzhlédl, obrátil svůj pohled k ulici tvořené rozpadajícími se kamennými domky, kdysi patřícími vcelku majetným měšťanům, již léta ale chátrajícími na předělu mezi nejchudší nábřežní čtvrtí a bohatšími částmi města na návrší. Vykročil tím směrem. Ani zde se nezměnilo nic. Anděl na erbu ve štítové stěně prvního z domů měl stále jen jedno křídlo, z domu U Dvou panen i po těch letech trčela k nebi právě pouze štítová zeď se znakem, i kulhavý pes, který pil vodu ze špinavé louže a ani nevzhlédl, když kolem něho procházel, byl stejný jako ten, který jej vyprovázel otupělým pohledem při jeho někdejším odchodu. Kráčel zamyšleně dál a bloudil zákoutími vlastní paměti. Minul dům, v němž strávil několik strastiplných let života, aniž by pohlédl do jeho oken za vyvrácenými okenicemi a snad podvědomě se zastavil až o několik ulic dál a usedl na shnilé schody domu U Zlomené svíce.
Nevěděl, proč jej to hnalo právě sem, ale byl si jist, že je tu správně. Seděl na spodním schodě a holí si zamyšleně kreslil do lepkavé vrstvy na ušlapané zemi. Nic konkrétního, jen mělké čáry bez jakéhokoli řádu. Poslední dobou se při obdobné činnosti přistihl několikrát a poměrně jej to mátlo. Když se ještě živil jako žoldák v armádách několika baronů, zvykl si na strohost, přesnost a čistou rozumovost svého jednání, což mu několikrát zachránilo život a čehož se svým návratem do míst svého dětství a mládí vzdává.
Dveře nad ním zavrzaly. Otočil se, ale vše bylo tak jako před okamžikem. Jen tiché sténání letitého dřeva jako by odpovídalo skučení vánku probouzejícího se v ruinách protějšího stavení. Odvrátil tedy zrak zpět ke své holi, která stále ještě klouzala blátivou slupkou ulice a vrátil se myšlenkami do dob dávno minulých. Jeho oči se přivřely a pevně stiskl rty. Přesto se na okamžik zdálo, že se snad i usmál. Byl to skutečně pouze kratičký nástin úsměvu, ale byl vystřídán hbitým skokem stranou. Dveře domu U Zlomené svíce se s rachotem zřítily na schodiště ve chvíli, kdy se po mohutném odrazu pružně překulil v bahně cesty a s holí připravenou k úderu vstal. V temném dveřním prostoru zavířil hluše prach. Všechno strnulo v tichém očekávání věcí příštích. Muž se mírně přikrčil, když se ale nic nedělo, trochu se uvolnil. Udělal krátký krok ke schodišti. Dům U Zlomené svíce jej vyzýval ke vstupu.
Nelíbilo se mu to. "Ne," pronesl tiše a odvrátil se. Aniž by více pohlédl k prázdným veřejím, vykročil zpátky k mostu.
Když tam docházel, začal potkávat první ženy s košíky, vracející se z tržiště, a lidi spěchající do služby. Míjel sochu démona a zadíval se do jeho kamenných očí, načež zkřivil tvář v úšklebku. Odplivl si. Možná před ní, možná sám před sebou. Před sochou děvky (nikdy jí nikdo neřekl jinak, ani před lety, ani teď) potkal pak mladíka nesoucího na podnosu na rameni vyskládané chlebové placky a pospíchajícího s nimi na místo určení. "Počkej!" zastavil jej, "dvě placky od tebe koupím," vylovil z kapsy pár měďáků a na dlani je chlapci podal.
Ten nejprve vypadal, že se nemůže zdržovat a navíc rozprodávat ze zásilky, kterou měl doručit, když si ale spočítal mince, dvě placky mu volnou rukou podal a peníze schoval. "Proběhnu se tu ještě jednou, asi by jim chyběly," usmál se, posunul si čepici víc nad ucho a pokračoval v běhu.
Muž přivoněl k ještě teplé placce a s chutí se do ní zakousl. Voněla příjemnějšími vzpomínkami, než celý zbytek města. Pohlédl na sochu nad sebou, sedl si na dlažbu, opřel se zády o podstavec a se zavřenýma očima co chvíli odtrhl kus příjemně propečeného těsta a labužnicky jej snědl.
Nezvedl se, když dojedl. Ani neotevřel oči. Zůstal tak, jak byl, vnímal chlad kamene a naslouchal řece a krokům procházejících. Slyšel bezstarostný běh dětí, spěšný krok dospělých i pozvolnou chůzi bez cíle a bez života, jakou na most přicházeli žebráci. Pomalý, zvláštně klapavý krok jednoho z nich před ním utichl. Cítil, že se na něj příchozí upřeně dívá. Byl si jist tím, že je to muž, a podle té chůze si jej představil jako drobného shrbeného starce o holi. Nejspíš si dokázal vybavit i to, nad čím ten žebrák přemýšlí a k čemu se snaží sebrat zbytky odvahy.
"Překážím?" zeptal se, aniž by se obtěžoval otevřením očí.
"Znám tě," odvětil hluboký a překvapivě zvučný mužský hlas.
Vzhlédl. Před ním stál mohutný jednonohý muž středních let. Chybějící nohu mu nahrazovala hrubá dřevěná tyč. Tvář měl čistou a hladce oholenou, ale vlasy spadající mu na ramena se upravenými nazvat nedaly. Jeho oděv se skládal z plátěné kazajky a širokých kalhot do půli lýtka. Ať se sedící muž snažil jakkoli, nebyl schopen si jej nikam zařadit. Ani zjevem, ani tím zvláštním hlasem, který by jinak dozajista nezapomněl.
"Nosil jsi k nám chleba."
"Sedím na tvém místě?"
Jednonohý se tak nějak trpce usmál: "jen seď. Místa je dost. Jen času míň, než dřív."
"Nerozumím. Kdo jsi?"
"Proč jsi tenkrát odešel?" nechal stojící muž otázku bez odpovědi. "Byl jsi mi záhadou, jako snad nikdo za celý život. Cítil jsem démony, kdykoli jsi přišel, cítil jsem vzdor a boj. Byl jsi mladý člověk, duši tak zbrázděnou životem však nemívají starci. Dobro se v tobě bilo se zlem a nenávist se mísila s vyrovnaností. A přestože´s měl víc, než měli mnozí v tomhle koutě města, zdál ses být v konci zlomeným. Měl jsi tenkrát práci a sílu ji vykonávat, co spálilo tvou vůli? Co tě hnalo pryč, tuláku?"
"Kdo jsi?" zopakoval muž svoji otázku.
"Teď?" jednonohý pokrčil rameny, "vídával jsem tě, když jsi k nám do hadího chrámu nosil pečivo. A studoval jsem tě. Byl jsi mojí zkouškou a měl jsi být mým prostředkem k získání kněžského roucha. Věděl jsem, že odejdeš, ale utekl jsi brzy. Před čím?"
"Jsi mnich?"
"Náš chrám byl zavřen. Jsem tulák, jako ty. Pouze však v hradbách tohoto města."
"Neřeknu ti, proč jsem odešel."
Mnich přikývl.
"Na," nabídl jednonohému sedící muž polovinu zbývající placky.
"Vrátil ses, to je dobře."
"Proč?"
"Tvá cesta se měla ubírat jinudy. A můžeš na ni nastoupit jedině odsud."
"Nerozumím. Jsem žoldák, má cesta vede tam, kde mi dobře zaplatí."
"Jsi tady," namítl mnich.
"To je jen zastávka."
"A kam máš namířeno?"
"Do toho ti…"
"Ne, do toho mi opravdu nic není. V pořádku," nenechal jej domluvit mnich.
Sedící muž skutečně nedokázal svou přítomnost v tomhle městě vysvětlit ani sám sobě, když tak o tom přemýšlel. Přísahal si, že už více nevstoupí do jeho proklatých bran, když odcházel, přesto je teď tady, aniž by pro to měl jakýkoliv rozumný důvod. Zamračil se a vstal.
"Věci se nestávají jen tak, cesty jsou určeny," položil mu jednonohý ruku na rameno a zadíval se mu upřeně do očí.
"Moje ne," odvětil pevně žoldák, sundal si z ramene mnichovu ruku a odešel zpátky do chudinské čtvrti.

Všude vládlo zvláštní strnulé ticho a nečekaný klid. Ve vlhkých koutech se probouzel soumrak a z nezdravě vlhkého pozdního odpoledne se stával bezútěšný večer. Rodil se v nepřirozeném bezhlesí, kdy snad i kroky těch nemnoha chodců, kteří spěšně kráčeli po dláždění křivolakých uliček, zaznívaly těžko skrývanými obavami a strachem.
Stál před zabedněnými dveřmi jednoho z domů a sledoval, jak se město vyprazdňuje. Poslední z opozdilců se vystrašeně ohlédl přes rameno, když se rozezněly zvony.
"Stůj!" vystoupil žoldák ze stínu a dotkl se jeho paže. Stařík sebou cukl, jako by po něm sáhl nejstrašlivější z démonů. "Před čím všichni utíkáte?"
"Zvony," ohlédl se starý muž, než obrátil zrak zpátky k žoldákovi. "Začíná úklid."
"Je tady vyhlášen zákaz nočního vycházení? Zavřeli by tě? Nikdy tu nebylo takhle… mrtvo."
"Začíná úklid," zopakoval muž a snažil se tulákovi vytrhnout, "začíná lov opozdilých. Tady se nezavírá," hrdlo se mu sevřelo, když šero protrhlo táhlé hluboké zavytí, "pusť!" vyškubl se pak nečekanou silou a zmizel v uličce.
Žoldák se zamračeně rozhlédl. "Mrtvo!" Skutečně jej nenapadlo výstižnější vyjádření toho, jak to tu v porovnání s večery, které zde trávil jako chlapec, vypadalo nyní. Podvědomě sáhl k opasku, kde vždy býval tesák. Odebrali mu jej u městské brány, když přicházel, proto jen tiše zaklel a opřel se o svou těžkou hůl. Aspoň ta mu dávala pocit nějaké té jistoty.
Přitáhl si plášť blíž k tělu. Bylo chladno. Ustoupil zpátky do stínů a podél pobořených zdí se vydal dolů k řece. Ulička, kterou kráčel, se zdála být, pokud to bylo možné, ještě špinavější a neudržovanější, než ostatní v okolí a úzké štěrbiny slepých oken a suť v prázdných dveřích jasně hovořily o tom, že tohle místo obývají v lepším případě toulaví psi a v tom horším jen krysy. Vlastně to bylo nejasné a hlavně nepodstatné, který z obou případů je lepší a který horší. Bylo mu to jedno. Šel a bříšky prstů přejížděl po omlácené zdi.
Začínalo drobně pršet a nebyl to jen chlad a houstnoucí tma, co mu naježilo vlasy na zátylku. Za ním se ozvalo ve výši hlavy temné zavrčení. Přikrčil se, zády se přimkl ke zdi, oběma rukama sevřel hůl a velmi pomalu se otočil. V okně, které před okamžikem minul, stál pes. Odhalené tesáky a hrdelní vrčení bylo zneklidňující. Ne však přímou hrozbou, rozechvívalo jej to spíše varováním. Pes sám o sobě nebyl velký a ani přes vyceněné tesáky nepůsobil nebezpečně, důvodem k nejistotě byl ale fakt, že hleděl do dálky, jako by tam tulák ani nestál.
Obrátil se.
Temnotou se z dolního konce uličky ozvala odpověď psímu vrčení. Hluboké a hrubé vrčení velkého zvířete. Velmi velkého zvířete. Muž slyšel, jak pes za jeho zády zakňučel, a cítil, že se se staženým ocasem stáhl do bezpečí domu. Byl tu teď zase sám a někde ve tmě před ním cosi vyčkávalo. Odepjal plášť a omotal si jej kolem předloktí levé ruky. Přitisknut ke stěně pak začal couvat ke dveřím. Nestihl to. Temnota v jednom místě jakoby zhoustla a z ní proti němu prudce vyrazilo zvíře. V horách kdysi viděl medvěda a tohle mu jej svou velikostí a mohutností připomnělo, ale ladnost, jakou se k němu stín blížil, na medvěda neukazovala.
Pes kdesi v domě se rozštěkal.
Muž se připravil k úderu tyčí. Věděl, že jej zvíře srazí svým tělem, ale doufal, že když jej zasáhne někam na čumák a když do toho úderu dá všechno, třeba se mu pak podaří odplazit do domu, než se šelma vzpamatuje. Zvíře se blížilo dlouhými skoky a získávalo zřetelnější obrysy. Na to, aby v muži vzbudilo hrůzu svým zjevem, ale nebyl čas. Jen pár zrychlených úderů srdce a muž švihl svojí holí. I kdyby necítil, jak tyč udeřila do mordy zvířete a zlomila se o ní, prozradil by mu fakt, že zasáhl, překvapený, bolestný a ve svém závěru zuřivý skřek. Pak ucítil náraz a víc už nic.
Probral jej štěkot. Nad ním stálo mohutné zvíře a z okna na ně dorážel pes. Ležel, ani se nepohnul. Že tohle je jeho jediná šance, si uvědomil okamžitě, když si prohlédl mohutnou tlapu spočívající na hromadě suti přímo vedle jeho hlavy. Co to, u všech ďasů, je? Zvíře bylo zlověstně tiché a zatím hledělo jen na dotírajícího štěkajícího psa. Muž se neodvážil téměř ani nadechnout, aby neupoutal jeho pozornost. Cítil ostrý zápach a z cuckovaté srsti zvířete na něho odkapávala dešťová voda.
"Tady!" ozvalo se znenadání odněkud z dolního konce uličky. Tohle jediné slovo bylo proneseno tak zvláštním hlasem, že nemohlo být pochyb. To je ten mnich… Zvíře obrátilo svoji hlavu směrem, odkud ono slovo zaznělo. Proč? Pes v okně přestal štěkat.
"Tady jsem!"
Zvíře zavrčelo. Muž pod ním se zachvěl. Kupodivu jej nic nebolelo tak, že by ho to ochromovalo. V ruce stále ještě svíral zbytek své roztříštěné hole. Chvilku bojoval s úmyslem zabodnout její hrot zvířeti do útrob, než k tomu ale našel odvahu, stvůra se odrazila a rozběhla se dolů uličkou. Jak se obrátila, zkropila mužovu tvář sprška horké krve odstříknuvší z její mordy.
Zhluboka se nadechl a zdvihl se na loktech. Leknutím se mu div nezastavilo srdce, když do jeho tváře šťouchl svým špinavým čumákem pes. Zdola se sem ve stejnou chvíli ozval zvuk zápasu. Řev se mísil se sténáním a skučením a bolest se v šumění dešťových kapek proplétala s nenávistí. Vstal a bez rozmyslu se rozběhl k místu boje. Slyšel trhání látky i masa a vrčení utopené v bublání krve.
Když doběhl k zápasícím, naskytl se mu zvláštní pohled. Zvíře škubáním hlavy odtrhávalo cáry mužova těla, ale ze hřbetu mu cosi trčelo. Nad svým protivníkem tentokrát nestálo, ale zpola na něm leželo, přičemž zadní nohy vypadaly zvláštně ochable. Nezaváhal. Vrhl se ke stvůře a oběma rukama jí shora vrazil zbytek své hole mezi lopatky. Zvíře zařvalo a v marném pokusu o vzepjetí se svezlo vedle potrhaného muže, kde sebou několikrát škublo a zůstalo nehybně ležet.
"Půjdou po tobě," ozvalo se po chvilce ticha, kdy se i sama noc zdála zaskočena tímhle výjevem. Muž poklekl k mnichovi a otřel mu rozdrásanou tvář: "Odejdi, tuláku."
Teprve když muž dokonal, zdvihl se žoldák a obrátil se ke zvířeti. Konečně poznal, co z něho trčelo, když přibíhal. Byla to tyč, nahrazující mnichovi nohu.
Od řeky se ozvaly hlasy a dupot okovaných bot a žoldáka něco zatahalo za nohavici. Pes se jej s kňučením snažil přimět ke spěchu. Přikývl a následoval jej.

Kalným ránem sychravého podzimu se rozezněl nezaměnitelně syrový hlas umíráčku. Neuctivě k časné ranní hodině se prořezával špinavými uličkami a mlhou nad řekou. Už dlouho ho tu takhle nikdo neslyšel.
Kruh se uzavřel, bylo na čase jít. Když tulák opouštěl město, rozvážně vedle něj kráčel malý špinavý pes.

Autor: Blezzer

O5 diplomek od ♥...Mrs.Wendy...♥

13. července 2008 v 16:01 | Evča a Míša

Diplomek od ♥...Mrs.Wendy...♥

13. července 2008 v 15:00 | Evča a Míša
Mozky pěknej...kujemeeee =)

Vtipné obrázky

10. července 2008 v 21:16 | Evča a Míša
Přišel ti mejl =D
Hey tag u ěhletěch obrázku sem se fakt nasmála..hlavně u toho posledního..heh ,,přišel ti mejl"...no coment =D =D

Co říkáte na nový design blogu??

6. července 2008 v 11:28 | Evča a Míša
Ahojky...tag je tady nová změna bločku...včera sem prováděla pokus o změnu designu =D...no..de to vidět,že sem to dělala já =D...tag by mě zajímalo,co an to říkáte...pište komentíky a nebojte se napsat váš PRAVDIVÝ názor.Zlobit se nebudu =)..nějak to pochopím.Tag písejte písejte =)
Evča=o*

Megaaaa bleskovka (KONEC !!)

4. července 2008 v 12:25 | Evča a Míša
Mno...dlouho sme tady neměly zase nějakou tu bleskovku,tag se to musí hned napravit..a když už má náš bloček narozky,tag sem dáváme fakt mega bleskovku =D která bude trvat...hmmm se uvidí =D...
1)hoj
2)jak je?
3)jakýpak bylo výzo??
4)a co prázky??teprve se to všechno rozjíždí co??
5)pojedete,nebo ste už jeli někam na dovču???
6)čemu dáváte přednost?dovolená u moře,nebo tady někde v Česku??
7)byli ste někdy u moře??esi jo,tag kde a jak se vám tam líbilo??
8)ted trochu změna xD...kdy máte narozky??
9)jak se jemnuješ?
10)kolik ti je??
11)jak dlouho máš svůj blog??
12)líbí se ti náš blog?? chtěli by ste třeba spřátelit???
13)kuwa...docházej mi otázky =D...
14)joo už vím =D..jakýpak je vaše nej zvíře??
15)a co papání??co nejradši jíte?
16)blbá otázka co??
17)tak už vám dám pokoj =D
18)joa ještě něco...co na diplom????a neříkejte je mi to jedno bo nechám to na vás!!!
19)tag to je asik vše...papaaaaa

Tag tohleto sou faakt hafo drsný pozadíčka na bločky

4. července 2008 v 12:17 | Evča a Míša
Některý z těch yb sme si chtěly dát jako pozadí na náš bloček...mno..uvidíme =)